Poctivé sepisování mailů po čase nahradila rutina. Vypracoval jsem si databázi oslovovacích i odpovídacích dopisů. Jakmile mi dívka odepsala, vybral jsem jednu z univerzálních odpovědí se žádostí o číslo a vzápětí jsem po telefonu domlouval schůzku na nejbližší termín. Cílem bylo zkrátit dopisování a co nejdříve dívku vidět a vyhodnotit. V praxi to vypadalo tak, že jsem od jedné dívky mámil číslo, s další jsem domlouval setkání a za jinou jsem právě odjížděl.
Schůzky ve stejné kavárně vedly po čase k udiveným pohledům personálu a k mé alergii na slovo „dohromady“. Trvalo dlouho, než se objevila dívka, se kterou jsem si přál druhé setkání – a světe div se, nepřála si ho ona. A tak se frustrující kolotoč rozhovorů a loučení nezastavoval. Naštěstí jsem opustil kavárenský model a začal s dívkami spojovat zážitky – když už se nehodíme pro společný život, ať si alespoň zpestříme odpoledne. Osvědčilo se společné plavání, bruslení, výlety. Zanedlouho jsem vypracoval i metodiku vedení rozhovoru. Jakmile bylo jasné, že dotyčná není ta pravá, svedl jsem téma hovoru na oblast, ve které dívka vynikala a proměnil tak schůzku v seminář. Historička mi poutavě vylíčila život Karla IV., potápěčka kouzlo oceánů, policistka nejúčinnější chvaty při vyvádění narkomanů z pražských nádraží.
Po půl roce jsem tu pravou našel a hned druhý den po úspěšném rande s radostí smazal databázi univerzálních mailů. Třetí den následovalo zjištění vzájemného omylu a já pracně rekonstruoval vychytané znění dopisů.
Za rok a půl zběsilého seznamování jsem projevil zájem o statisticky nevýznamný počet dívek – byly celkem dvě a ani jedna mě nechtěla. Otřesené ego jsem uklidňoval faktem, že drtivá většina si další schůzku přála. Nakonec jsem z frustrace slevil z jednoho svého nároku – z lásky. Konečně jsem objevil holku z mého pohledu bez vady, jen jsem se do ní nějak nezamiloval. Za dva měsíce bezjiskrného chození vzala práci v zahraničí a já měl před sebou vidinu dalších let potvrzování neexistence ženského ideálu.
Úspěšná cesta za cílem má jeden důležitý předpoklad – vytrvalost. Týden po rozchodu byl můj kolotoč opět rozjetý. Právě v tu dobu si jedna atraktivní dívka podala inzerát a já ji díky svému systému obratem oslovil. Bylo nás celkem sedmdesát a ona se rozhodla odpovědět nejrychlejším deseti. První jsem znal číslo, první jsem se s ní sešel. Domluvili jsme se na procházce ke zdymadlu (500 m) a překvapeně se zastavili pod Kunětickou Horou (7 km). Po třech měsících jsme si pořídili byt, po roce se vzali a po dalším roce se nám narodilo dítě. Vše mělo tak rychlý spád, že manželce ani nestihla propadnout záloha na svatební šaty určené pro její předchozí zrušenou svatbu.
Moje žena celou anabázi zná, jedna věc ji ale dlouho vyváděla z míry. Ve městě jsem se často zdravil s dívkami - a to při romantických procházkách působilo podivně. Po koupi bytu se ukázalo, že i naše sousedka patří k prověřeným a veselé bylo, když nám kamarád představoval novou přítelkyni – policistku, co umí skvělé chvaty. Svůj rozvod pak kamarád glosoval slovy: “Tys to poznal po dvou hodinách, já po dvou letech…“
Se svojí ženou jsem sedm šťastných let a doma mi běhají dvě její kopie. Ideál existuje. Věřím, že pro každého, akorát hledání někdy stojí trochu času. Hlavně se nevzdávat jednoho nároku – lásky.
